Jana Šilarová o historii dílny Ignis

Co předcházelo založení dílny

Je mnoho vlivů, které určují směr života

Je mnoho vlivů, které určují směr našeho života, ale tím nejsilnějším jsme my sami. Naše otevřenost a důvěra, opatrnost a váhání, svoboda nebo strach… Máme-li možnost ohlédnout se zpět, je velmi radostné, když můžeme vidět zlatou nitku návaznosti jednotlivých období jako plynulou byť ne vždy snadnou cestu.

Založení dílny předcházela mnohaletá zkušenost s lidmi se speciálními potřebami, naposledy pak v Jedličkově ústavu v Praze. Bylo to období plné živých zkušeností, během kterého jsem se setkala s anthroposofií a rozhodla se studovat seminář pro waldorfské učitele. Celé toto období výrazně ovlivnilo náš směr. V rámci studia jsem byla na praxi v německé camphillské communitě .Přišlo nečekané setkání s dílnami, kde se pracovalo s přírodními materiály, čistými, vonnými, léčivými… I já jsem se uzdravovala radostí z nových impulsů, bohaté inspirace. Nebylo možno jinak, než se snažit vnést tuto radost do každodenní práce a měnit a zlepšovat, co se dalo. Také svěřené osudy dětí či lépe dospívajících v Jedličkově ústavu byly něčím, co zaměstnávalo mé myšlenky.

Setkání s Tomášem Váňou

Významným setkáním, které přímo ovlivnilo začátek vzniku Ignisu, bylo setkání a několikaletá spolupráce s Tomášem Váňou, který dokončoval svůj pobyt v JÚ bez výhledu na uplatnění. Tom, ačkoli nepohyblivý a zcela odkázán na pomoc druhých, byl pln touhy tam založit pracovní – chráněnou dílnu. Koupila jsem první plástve včelího vosku a se všemi jsme obdivovali nádheru a možnosti tohoto včelího daru. Tomáš mimořádně vnímal vůni i kvalitu, hlídal výsledek. Přemýšlel a vymýšlel nové a nové druhy svící. Svou trpělivou pozorností se stal významným spoluzakladatelem Ignisu. Protože v té době nebylo možné založit chráněnou dílnu podle našich představ na půdě JÚ, rozhodli jsme se pro jiné místo i formu. Po zkušenostech z ústavního způsobu práce jsme byli rozhodnuti vytvořit malé společenství, které by mohlo fungovat co nejvíc samostatně a svobodně.

Skromné začátky

Neměli jsme mnoho peněz a tak nebyl ani velký projekt ani zajímavé prostory, pouze malý nebytový prostor v Americké ulici v Praze 2. Podpora od obecního úřadu při zakládání byla minimální. Proto jsme zvolili formu podnikatelskou, které rozuměl František, ale pro mne to byl krok do neznáma. Cítila jsem však, jak důležité jsou obě polohy. Mužská, která víc rozumí otázce praktického finančního zajištění a ženská, chránící sociální oblast. Na prvním místě našeho „podnikání“ bylo vytvořit pracovní místa pro ty, kdo jsou znevýhodněni ať fyzicky či mentálně.

Dílnu jsme oficiálně otevřeli v červenci roku 1993. V srpnu zemřel Tom Váňa, který se k nám měl přidat v září. Cítím silně jeho přítomnost ve chvílích, kdy hledám odpověď na těžké otázky, při zásadních rozhodováních mi stále pomáhá.

Začínali jsme ve třech, stáčeli svíce a prodávali na trzích v ulicích Prahy. Dělalo nám velkou radost, jaký zájem od samého počátku o svíčky i o dílnu byl. Během času jsme se mohli pomalinku rozšiřovat a přijmout i další zaměstnance. Pomáhala rodina i dobrovolníci studenti, často jsme zůstávali dlouho do noci a práce nám byla radostí. Přestěhovali jsme se do větších prostor, rozšířili se o vlastní krámek.

O jaký ideál jsme se pokusili?

Společná práce

Chtěli jsme vybudovat dílnu společně s lidmi fyzicky či mentálně znevýhodněnými, která bude co nejvíce soběstačná. Dařilo se ji utvářet na principu společné práce, kde jsme se navzájem doplňovali a každý mohl uplatnit to, co dokázal bez hodnocení a rozlišování schopností. V dlouhodobé perspektivě jsme se všichni zdokonalovali, získali víc sebedůvěry a poznávali sami sebe. Uvědomili jsme si a zachytili, jak důležitý je každý z nás svou originální podstatou pro svět. Nepřemýšleli jsme příliš o terapii, a přesto se samotná práce se včelím voskem stala velmi ozdravnou. V malé skupině můžeme prožít rytmus celého procesu výroby od začátku až do konce a i to má hluboký léčivý význam.

Abychom vyráběli věci krásné a potřebné

Pokusili jsme se pracovat s přírodním materiálem tak, abychom vyráběli věci krásné a potřebné. Podařilo se rozšířit výrobní program o práci s ovčí vlnou a tak se prostor zaplnil barvami. Našim záměrem byla také otevřenost k veřejnosti, která proudila nenásilně v rozhovorech v krámku či při kurzech, které se v dílně pořádaly. Touto cestou přicházela i důležitá sdělení jakoby zrcadlením, která nám pomáhala vidět potřeby zvenku. Tím vznikaly nové nápady a práce se mohla rozvíjet a dařit. Snažili jsme se nedělat víc, než na co jsme stačili, abychom nerozptýlili klid a harmonii, ve které mohli všichni najít i malé útočiště před rychlým tempem tohoto světa.¨

Co se mění právě teď?

Forma dílny Ignis, kterou jsme zvolili je však teď již neudržitelná. Sociální politika, zvyšování minimální mzdy bez rozlišení, zvedání cen materiálů a energií, prodej domu, ve kterém jsme a v neposlední řadě také čas, který připomíná, že naše fyzické síly nejsou neomezené, to vše nás tlačí k ukončení práce. V poslední době jsme však prožili velkou podporu od všech kolem nás, tak velkou, že by mohla vyvážit všechny vyjmenované potíže. Je tedy čas na změnu, nikoli na ukončení.
Tento čas změny či proměny jsme v rozhovorech a úvahách vkládali do mnoha srdcí a po delším setkávání s obyvateli Camphillu v Českých Kopistech jsme se rozhodli předat výrobu svící právě tam. Rádi bychom tomuto kroku byli nápomocni tak dlouho, dokud to jen půjde.

V setkání lidí se odehrává mnohem víc, než jsme schopni si v ten okamžik uvědomit. Setkáváme-li se častěji, pravděpodobně si máme co dát, o čem hovořit, „setkáváme“ nové plátno.

Symbolicky je tento krok velmi silný, neboť na samém začátku vzniku první camphillské community byl zářivý obraz: A Candle on the Hill – doslovně přeloženo svíce na kopci.

„To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila.“ (Jan 1, 5)

Jana Šilarová